Komentářová povídka - Nová škola, nové město - pokračujeme!

13. září 2015 v 11:50 | Melissa Smithová
Ahoj lidi,

dnes vkládám upravenou komentářovou povídku. Prosím pokračujte do komentářů. Za psaní povídky chci moc poděkovat Sáře Dracové, Lištičce a Bezzejmenné. Opravdu jste se zapojovali. Moc děkuji, a pokud by to nebyl problém, chtěla bych, abyste se zapojovali i nadále.




"Konečně jsme tady mami!" vykřikla Kamila s velikým nadšením. Dorazily totiž s mamkou konečně do jejich nového bytu v Brně.
"No díky bohu, ta cesta byla opravdu vražedná. A to hlavně pro mě. Ty jsi to měla dobré Kamilo, alespoň jsi neseděla s chlapem, který kouřil jednu cigaretu za druhou." odpověděla máma.
"To máš pravdu, ale ten smrad z té cigarety byl cítit až ke mě, takže..."
"No tak, hlavně že jsme dorazily. Musíme začít vybalovat, ty si vezmi na starosti jídlo a ukliď ho do ledničky." rozkázala máma a Kamila začala přemýšlet nad tím co jí vlastně zítra čeká. První den v nové škole. Mám z toho velký strach. Nikoho tam neznám. Doufám že si tam najdu nějakou kamarádku.
"Rozkaz!" řekla Kamila a začala vyndávat věci do ledničky
Když měla vše pěkně vybalené a v pokoji vše srovnané. Šla hned za mamkou, která ještě neměla vše hotové, aby ji řekla, že se jde podívat krátce po okolí.
Vyšla z domu a vydala se po hlavní ulici směrem k náměstí. Cestou obdivovala krásně zdobené a upravené domy a nádherně kvetoucí květiny. Hned co došla k hlavnímu náměstí, vzala si na informacích plánek města. Sedla si s ním na lavičku a začala ho studovat. Najednou si k ní přisedl nějaký kluk a řekl: "Ahoj, já se jmenuji Radim! Ty jsi určitě Kamila, že?"
Hned na první pohled se do něj Kamila zamilovala a krátce ze sebe vykoktala: "Ano, to jsem já."
"Dostal jsem od tvé matky zprávu že sem dnes přijedete. Budeš chodit se mnou a ostatními do třídy."
"Ano?" Začala si ho zkoumavě prohlížet a najednou jí to přišlo divné.
"No, já jen, abys první den nešla do školy s pocitem, že tu nikoho neznáš."
"Aha. Ráda tě poznávám."
"A chceš tu provést?" Prohrábl si nejistě vlasy. "Ech, chci říci po nejbližším okolí?"
Zasmála se. "To by bylo milé, ale já jsem mamce slíbila, že má dnešní procházka bude krátká. Za chvilku bude muset jít zase domů."
"Aha, tak jindy?"
"Jasně, moc ráda." Zazubila se.
"Super!" řekl nadšeně. "Tak zítra! Ahoj."
"Ahoj." řekla Kamila a nasadila na obličej výraz zamilovanosti.
"Ty jo ten byl tak milý a hezký." řekla si v duchu Kamila.
Chvíli koukala do prázdna a pak si uvědomila že v ruce pořád svírá plánek města. Uložila si ho do kapsy, zvedla se z lavičky a vydala se jinou ulicí směrem domů.
Když dorazila domů, mamka ji hned oznámila, že je hotová večeře. Rychle se tedy přezula, umyla ruce a zamířila do kuchyně, kde to nádherné vonělo.
"Jaká byla procházka?" Optala se matka, když před ní položila talíř.
"Dokonalá, poznala jsem jednoho kluka, který se mnou bude chodit do třídy."
"Myslíš Radima? Tomu jsem podávala zprávu, že se sem budeme stěhovat. Je to syn jedné mé kamarádky."
"Vážně?" zeptala se Kamila, až přitom pomyšlení na Radima trochu zrudla.
"Ano vážně. Proč se tak červenáš? Je ti něco?"
"Ne, není." řekla s nejistotou "Jsem naprosto v pohodě."
"Nejsi, já to poznám. Jsi do něj zamilovaná! Je to na tobě vidět."
"Ne, mami, to nejsem. Sotva jsem ho poznala a zítra mi to tu trochu ukáže."
"To je od něj velmi milé. Možná bych se měla stavit za jeho matkou. Dlouho jsme se neviděly."
"Možná, ale bylo by lepší jí dát vědět předem, aby nebyla překvapená." Zazubila jsem se a raději se pustila do jídla.
"Vlastně Radima znáš. Jako malý jste si spolu hráli."
Málem jí zaskočilo soustu brambor. "Vážně?"
"Ano." Přikývla máma a posadila se ke stolu se svou porcí jídla.
"Takže já ho už vlastně znám."
"Ano, znáš. Stejně si ale myslím, že ses do něj trošku zakoukala."
"To myslíš špatně!" řekla Kamila a ušklíbla se.
"Jasně, jasně. Dneska večer dávají první díl toho nového seriálu. Budeš se dívat?"
Kamila se začala divit a zeptala se: "Jakého?"
"Ty si na to nepamatuješ? Vždyť dnes mají dávat přece ten Přístav."
"Aha, nějak mi to vypadlo."
"To vidím."
"Ano mami, budu se dívat."řekla Kamila a odešla se znovu podívat do svého nového pokoje.
Pokoj měl fialové stěny a velkou pohodlnou postel.
Byl tam taky psací stolek s točící židlí, bílé poličky a skříň. V novém pokoji měla taky nový notebook, který dostala před nedávnem k narozeninám. Kamila si sedla na židli a začala přemýšlet. Když ještě bydlela v Praze, tak neměla moc přátel, proto doufala, že to tady bude jiné. Nebyla si však jistá jestli si tu najde kamarády. Možná tak Radima...
Ze zdola se ozval matčin hlas a ten ji vytrhl z přemýšlení: Kamil, už to začíná!
"Jo, už jdu!" křikla a sešla dolů po schodech.
Na seriál se i celkem těšila, ale teď zrovna neměla náladu se cokoliv dívat. Překonala se a seriál shlédla. Po něm se šla vysprchovat, vyčistit si zuby a rozčesat si vlasy. Asi v 10 večer zalehla do postele, ale nešlo ji usnout. Snažila se zatrhnout si myšlenky na novou školu a na Radima, protože věděla, že jinak neusne. Trvalo ji dlouho než se ji to podařilo, proto se taky moc nevyspala.
Když se ráno Kamila probudila, zděsila se. Viděla svůj odraz v zrcadle. Měla kruhy pod očima, zacuchané vlasy a v uších náušnice, které si normálně před spaním sundává. "Co se to v noci dělo?" vykřikla Kamila. I její mamka jí slyšela a proto do pokoje hned přiběhla.
"Co se stalo?" zeptala se mamka udiveně.
"Podívej se na mě!"
"Co mám vidět?" zeptala se mamka a něčeho si všimla "Už to vidím. Máš úplně rozbité náušnice. Budeme je muset dát opravit. Ty zacuchané vlasy rozčešeme, ale těch kruhů pod očima se asi nezbavíš."
Když jí máma rozčesala vlasy a Kamila si nasadila jiné náušnice (nebyly ze zlata jako ty rozbité, ale i tak byly docela hezké) snažila se nějak vylepšit ty kruhy pod očima. Moc se jí, ale nedařilo. Bylo jí to líto, protože to byl zrovna první den, kdy chtěla dobře zapůsobit. Potom sešla dolů na snídani, vyčistila si zuby a převlékla se. Chtěla vypadat Hezky, tak si vzala její nejhezčí tričko, jeanovou bundu a džíny. Dole počkala na mámu a ta jí ukázala kudy jít. Bylo větrné říjnové pondělí a Kamila měla tu výhodu, že nemusela nést učebnice, protože je ještě neměla. Když dorazila ke škole, tak se nějak dostala do svého třídy a posadila se do druhé řady vedle jedné docela dost hezké blondýny.
"Ahoj, Já jsem Laura. Kdo jsi ty?" zeptala se a moc hezky se na ni usmála.
"Já jsem Kamila. Jsem tu nová, nevíš co je první hodina?" zeptala se Kamila.
"Jo, náhodou vím. Výtvarka. Kvůli ní mam pondělí docela ráda. A ještě čtvrtek kvůli hudebce... A co máš nejradši ty?" ptala se.
"Asi tělák, ale docela dobrá je taky čeština."
"Jo, tělák je taky fajn. Já mám češtinu taky dost ráda, hlavně literaturu, ale já bych k oblíbeným ještě přidala matiku. Hodně lidí jí odsuzuje, ale podle mě je celkem fajn. Ale fyzika fajn není..." odvětila spolužačka sedící v další lavici.
"Já matiku moc ráda nemám, na vysvědčení jsem zní měla dvojku." přiznala se Kamila
"Aha. Hele, nechceš si už radši připravit? Za minutu zvoní." řekla Laura a Kamila si začala připravovat. Rychle vyndala kufřík a pár vteřin na to zazvonilo. Do třídy vešla černovlasá učitelka a řekla: "Dobrý den, chtěla bych vám představit vaši novou spolužačku, Kamilu Novákovou. Pojď jsem Kamilo." ozval se docela přísný hlas černovlasé učitelky. Kamila šla před tabuli a všimla si, že Laura si nasadila černé brýle.
"Něco nám o sobě pověz Kamilo, odkud pocházíš? Kolik ti je let? Co ráda děláš?"
"No... jsem z Prahy, před měsícem mi bylo čtrnáct a... ráda tancuju."
"Dobře Kamilo, tady máš všechny učebnice a běž si sednout. Jak jsi asi zjistila, je výtvarka. Dnes budeme kreslit suchými pastelkami. Za úkol máte nakreslit nějakou krajinu. Třeba louku a na ni nějaká zvířata nebo třeba les, kde někdo sbírá šišky. Je to na vás. Dejte se do toho a snažte se!"
Kamila se rozhodla nakreslit sad, kde poletují různí ptáci. Moc jí to nešlo, ale snažila se. Za to Laura byla hotová malířka. Kreslila veverku v lese a děti, co se na ní dívají a bylo to úžasné. Nedivila se, když Laura dostala jedničku podtrženou. Kamila dostala jedna mínus. Učitelka ji nejspíš hned první den nechtěla dát dvojku. Škola uplynula jako voda. O přestávkách seděla Kamila v lavici, kde svačila a někdy si povídala s Laurou. Ta, ale většinu přestávek trávila se Sandrou, nejhezčí holkou ze třídy. Jednou vzala Kamilu s sebou a Sandře jí představila. Té se, ale moc nezamlouvala. Kamila se taky čas od času podívala po ostatních a hlavně po Radimovi, kterému všechny holky podlézaly (kromě Laury a jedné zrzavé holky Jany) Uplynulo pár dnů a Kamila zjistila, že Laura je nejenže docela hezká a umělecky nadaná, ale taky chytrá. Jen angličtina jí moc nešla. Ta u ní byla na dvojku. Fyziku sice nesnášela, ale popravdě v ní byla asi nejlepší ze třídy. Kamile nešlo více věcí, ale za to zase zvládala levou zadní angličtinu, češtinu a historii.
Když šla Kamila po pěti uplynulých dnech znovu do školy, po cestě potkala Radima, který na ní koukal jako na svatý obrázek. Kamile to přišlo zvláštní, proto položila tu nejbláznivější otázku: "Stalo se ti něco?"
"Ne, ne. Co by se mi mělo stát!" řekl Radim a odvrátil od Kamily pohled.
"Tak to jo. Už jsem si myslela že ses do mě zamiloval..." řekla Kamila a viděla Radima jak se nejistě dívá do prázdna.
"Prosím tě, to by snad ani nešlo." řekl Radim nepřesvědčivě. Kamilu to rozhodně nerozházelo, protože věděla že nemluví pravdu. Myslela si že má strach nebo tak něco. O hodině matematiky z toho ale vzešlo něco jiného. Když učitelka Kloubková vytáhla Radima na zkoušení, celou dobu se díval na Kamilu. Dokonce v tomhle stádiu dokázal i dobře odpovídat na otázky, které mu učitelka pokládala. Radim dostal za jedna a šel si sednout do lavice. Asi po pěti minutách blábolení učitelky Kloubkové na Kamilinu lavici přiletěl zmuchlaný papírek. Kamila ho rozbalila a nestačila se divit co se v něm píše. Bylo tam napsáno: Nemysli si že tě nemiluju! Mám tě rád a nenašel jsem lepší způsob, jak ti to říct. Bál jsem se že o mě nemáš zájem.
Kamila nevěděla co dělat. Říkala si že když mu napíše že ho taky miluje, tak by školní rok mohl hned začít láskou a to ona přece nechce. Na druhou stranu kdyby mu napsala že ho nemiluje, už o ní Radim nebude mít zájem.Kamila usilovně přemýšlela, co napsat. Dlouho jí trvalo než přišla na něco smysluplného. Potom začala psát: No, taky se mi líbíš, ale ještě se moc neznáme, takže si tím nejsem úplně jistá. Dal bys mi chvilku na rozhodnutí?
Kamila papírek zmuchlala a hodila ho Radimovi na lavici. Sledovala jak Radim čte papírek a jak se mu po tváři line úsměv. Radim začal pomalu odepisovat. Kamila od něj na chvíli odvrátila pohled a začala na chvilku vnímat výklad. Moc z něj, ale nepochytila, protože po chvilce se na lavici objevil další zmuchlaný papírek. Psalo se v něm: Ne, jasně že by mi to nevadilo. Stihla by sis to rozmyslet do zítřka? Je přece sobota, tak bychom se mohli sejít.
Kamila moc dlouho nepřemýšlela a hned odepsala: Jo, myslím že bych to stihla. Tak zítra.
Potom papír zmuchlala a hodila na Radimovu lavici. Viděla jak si papírek přečetl. A potom začali oba vnímat učitelku.
"Hurá!" zvolala Kamila po konci hodiny.
"Přesně tak. Díky bohu že to skončilo. Myslím si že po tomhle výkladu nemám v mozku skoro vůbec nic!" řekla Laura a nandala si na záda tašku s učením. Najednou k nám přišla Věra.
"Co jste to tam dělali s těma papírkama? Ty snad nevíš že na Radima mám zálusk já? Ty jsi opravdu nenormální! Přijdeš si sem před pár dněma a už házíš očima po klukovi, kterýho se snažím získat už celý dva roky. A když už se mi to skoro podařilo, tak se objevíš ty a všechno zkazíš! Je hned vidět že jsi z Prahy! Pražáci!" vyřvala ze sebe Věra.
"Prosím, tě v klidu." snažila se jí marně uklidnit Laura, která se divila co se děje.
"Holky! Radim mi napsal vzkaz a já mu na něj odepsala. To je celý příběh." řekla Kamila.
"No jasně!" začala znovu Věra.
"Ale Věro... Vždyť mi jen něco napsal a já mu něco odepsala. Musím to říkat stokrát?!"opakovala Kamila a v tu ránu se Věra rozplakala.
Kamila ani Laura nečekaly, že se jí to tak dotkne.
"Když já… Já doufala, že se mu líbím a tak moc jsem se o to snažila. Skoro jsem to už měla. Říkali to všichni a hned po víkendu co ses objevila… Je to všechno... K ničemu! Ty si přijdeš a on z tebe oči nespustí... Já, nevím, nevím co na to mám říct." popotahovala Věra a Kamile se jí zželelo. Laura jí začala uklidňovat a Kamila už věděla, co má dělat. Poprosí Radima ať se alespoň zamyslí, jestli není lepší Věra. Sice se jí Radim opravdu líbil, ale na světě je ještě spousta hodných kluků...
Hned po další hodině šla Kamila za Radimem.
"Radime?" zeptala se Kamila.
"Ano?" zeptal se Radim.
"Dozvěděla jsem se že se Věře líbíš. Víš o tom?"
"Cože? Ty si snad myslíš že o tom nevím? Vždyť se po mě plazí jako had. Ty sis toho snad nevšimla?"
"No právě že všimla... A tobě se líbí?" zeptala se Kamila nervózně.
"Samozřejmě že ne! Mně se líbíš jenom ty!" vykřikl Radim a Kamilu pevně objal.
"Radime!" řekla a odstrčila ho.
"Co se děje?"
"Líbila se ti Věra než jsem přišla já?"
"Ne, Věra se mi nikdy nelíbila. Nikdy jsem se do ní nezamiloval a nikdy se mi to nestane. Jenom jsem ji zmátl, aby si myslela že jo."
"Proč jsi to dělal? Nenapadlo tě třeba, že to Věře může ublížit?"
"No napadlo, ale já miluju tebe. Na první pohled jsem věděl že jsi ta pravá!"
"Ublížil si jí. Dokonce kvůli tobě brečela. Miluje tě dva roky a ty jsi ani nebyl dost chlap abys jí řekl že k ní nic necítíš?"
"Hele nebuď hned naštvaná. Sejdeme se teda zítra?"
"Ne!" řekla Kamila naštvaně a odešla do své lavice, u které stále plakala Věra.
"Věro, nebreč. Buď statečná. Já na minulé škole zase neměla kamarády a taky jsem to zvládla. Zjistit že kluk nemá zájem, není ani osmina z toho mého problému." snažila se jí uklidnit Kamila, ale bylo to marné.
"Já vím, ale něco takovéhleho se mi stalo poprvé a nevím jak to snášet. Promiň že jsem na tebe předtím tak vyjela." omlouvala se Věra a začala si utírat slzy kapesníčkem.
"To je dobrý. Já bych se tak asi taky chovala." Kamila chápavě přikývla a podala Věře další kapesníček.
Po uplynulém víkendu, šla Kamila v pondělí opět do školy. Pořád si v hlavě promítala co se stalo v pátek. "Věra, Radim, Věra, Radim...No tak co"pomyslela si "Radima asi miluju a to se nemění. Věra mi nemůže rozkazovat koho nebo co mám milovat."
Když Kamila došla ke škole, zahlédla Radima. Vypadal hodně smutně. Přišla k němu a zeptala se ho: "Je ti něco? Vypadáš smutně."
"Čekal jsem na tebe na náměstí a ty jsi nepřišla. Opravdu mě to mrzelo. Chtěl jsem tě vidět a ty nikde.
"Radime, promiň. Byla jsem na tebe naštvaná kvůli Věře. Opravdu mě vytočilo, to, co si udělal. Pak jsem si ale uvědomila že mi nikdo nemůže rozkazovat v tom koho miluji. To už ale bylo pozdě."
"To mi také hned po tom co jsi nepřišla došlo. Chtěl bych se za to Věře omluvit jenomže, nevím jak. Nemohla bys jí to nějak říct ty?" zeptal se Radim velmi opatrně. Kamila chvíli přemýšlela a pak ze sebe vychrlila: "No to nemohla. Bude lepší když jí to řekneš ty, ne já. Mě to neuvěří, ale když jí to řekneš ty osobně tak tomu uvěří na sto procent. Po mně to přece chtít nemůžeš. Neříkal jsi náhodou že ses do mě zamiloval."
"Ano a pořád jsem." řekl Radim, naklonil se k ní a než stačil cokoliv udělat Kamila ho odstrčila.
"Už zase? Nejdřív to objetí a teď se, se mnou chceš líbat? Nejdřív jdi za Věrou, teprve potom se s tebou hodlám bavit." řekla Kamila, hodila vlasy a odešla.
Po první hodině ke Kamile přišla Věra. Říkala že se jí Radim omluvil. "Díky mě Věro." Pomyslela si v duchu Kamila. Naštěstí se jí podařilo tu myšlenku někam zahnat. V tu ránu se ale přivalila další myšlenka, ta ovšem byla ještě horší. Byla o Radimovi na kterého Kamila rozhodně nechtěla myslet. Už ho milovala a nic jí v tom nemohlo zabránit. Z tohohle stavu se Kamila vzpamatovala až poté co Věra řekla: "…dim mě pozval na zmrzlinu." Kamile málem proskočilo srdce obručí: " Kdo?" řekla vyděšeně.
"Radim." řekla Věra. Po téhle větě se Kamila přestala ovládat. Už si ani s Laurou nepovídala. Jen zdrceně seděla v lavici.
Když zazvonilo, začal nějaký nudný výklad historie. Proto Kamila ze sešitu vytrhla prázdnou stránku a napsala na ní: "Ty jsi Věru pozval na zmrzlinu?? " Kamila zmuchlala papírek a hodila ho Radimovi na lavici. Radim si ho četl a Kamila nepřetržitě čekala na odpověď. Za chvíli se na její lavici objevil znovu zmuchlaný papírek. Rozbalila ho a v něm se psalo: "Jo, máš s tím problém?" Kamila mu odepsala že ne. Jenomže když hodila papírek, tak jí viděla učitelka a řekla aby jí ho přinesla. Přinesla papírek a učitelka si ho vzala. Učitelka se samozřejmě zeptala: "Mám to přečíst??" Sborová odpověď zněla ano. Jak jinak, že? Tak a začalo Kamilino utrpení. " Ty jsi pozval Věru na zmrzlinu? Jo ,máš s tím problém?? Ne nemám."
Ale měla s tím problém. Nechápala, proč tohle udělal? Chtěl snad Věře dát záminku, aby si stále myslela, že je tu nějaká naděje? Byla nějaká naděje? Nechápala ho. Proč jí řekl, že se mu líbím? Že jí miluje? Byla to nějaká hra? Z myšlenkových pochodů jí probral smích třídy.
"Ať se to neopakuje." Pokárala ji učitelka a Kamila už po zbytek hodiny hleděla jen na tabuli.
Konečně skončila hodina a Kamila doufala že Radima nepotká, ale marně. Radim se před ní vynořil až z toho Kamila málem dostala infarkt. "Kamilo? Jsi v pořádku?" zeptal se zděšeně Radim.
"Jo, naprosto. A ty s Věrou zřejmě taky že?" řekla Kamila naštvaně a odvrátila od něj pohled.
"Já už tě teda nechápu. Nejdřív jsi říkala abych se Věře omluvil. Teď jsi za to na mě naštvaná. Já už teda nevím co mám dělat, abych tě konečně získal."
"Ano, chtěla jsem aby ses jí omluvil, ale tys ji pozval na zmrzlinu na rande." Řekla Kamila a odešla. Naštěstí byli na tuhle hodinu rozděleni. Ona měla angličtinu a Radim přírodopis. Po škole šla Kamila domů. Byla tam sama, což jí v tuhle chvíli nevadilo. Zapnula televizi a tam běžel nějaký romantický film. Moc jí to nebralo, proto televizi vypnula a běžela napsat článek na svůj blog. Psala o tom co se jí stalo. Hned potom co článek zveřejnila, objevil se u něj komentář od člověka s přezdívkou Radiberg. Bylo tam napsáno: "Promiň mi to Kamilo. Je mi to moc líto. Moc rád bych se s tebou sešel. Co třeba v pět na náměstí?" Kamila vydedukovala podle přezdívky že je to Radim.

Kamila byla opravdu tak nešťastná, že to chtěla napravit. Proto napsala Radimovi do soukromé zprávy na Facebooku, že se sejdou dnes v pět hodin na náměstí. Netrvalo dlouho a přišla jí odpověď od Radima. Moc dlouhá teda nebyla. Stálo v ní jenom "OK".
Když bylo 16:45 vydala se Kamila směrem k náměstí kde byla první den a kde se také Radim s Kamilou poprvé potkali.
"Že by se se mnou chtěl sejít na tom náměstí kvůli tomu, že jsme se tam poprvé potkali. Chce mi snad připomenout naše první osudové setkání?" říkala si v duchu Kamila. Šla zase tou stejnou cestou jako první den. Vše se opakovalo. Šla tou stejnou ulicí, znovu obdivovala květiny a upravené domy. Jenomže když Kamila dorazila na náměstí, Radim nikde nebyl. Proto si sedla na lavičku a zmateně ho vyhlížela. Asi po pěti minutách, se k ní začal přibližovat člověk s velikou kyticí červených růží. Byl to Radim.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sára Dracová Sára Dracová | E-mail | Web | 14. září 2015 v 18:59 | Reagovat

Trochu zrudla.
Radil se na ní usmál, když k ní přistoupil a kytici jí předal.
"Ty jsou nádherné!" Vyskočila na nohy a hned si k nim přičichla. "Jsou pro mě?"
"Samozřejmě."

2 Melissa Melissa | 14. září 2015 v 20:45 | Reagovat

[1]: "Tak, moc děkuju." řekla Kamila nervózně.
"Nemáš zač." nejistě se podíval na jinou stranu "Chtěl jsem...Teda chtěl jsem ti říct, že jsem do tebe zamilovaný a na Věře mi vůbec nezáleží."
"Vážně?"

3 Sára Dracová Sára Dracová | E-mail | Web | 16. září 2015 v 18:07 | Reagovat

"Ano, vážně. Já to myslím vážně. I když se bavím s jinými, myslím na tebe a to od prvního dne."
Zářivě se usmívala. "Také se mi líbíš... Chci říct, že jsem se do tebe zamilovala."

4 Melissa Melissa | 16. září 2015 v 19:39 | Reagovat

[3]: Radim se zaujatě usmál :" Já vím, bylo to hodně vidět..." prohrábl si vlasy a odvrátil od ní pohled "A...u mě asi taky...Co?"
Kamila se trošku zasmála a řekla: "Bylo a vidělo to i spousta jiných lidí."
"Já vím, teď se ale musíme soustředit jenom na sebe."

5 Sára Dracová Sára Dracová | E-mail | Web | 19. září 2015 v 7:44 | Reagovat

"Máš pravdu, ale nebude to kamarádům a spolužákům vadit? Přeci jen,... Jsem tu nová." Zamýšlela se nad tím pořádně, nechtela, aby kvůli ní ztratil někoho z nich.
"Ne, proč by mělo. Je to naše věc." Zářivě se usmál a naklonil se k ní, aby jí políbil.

6 Melissa Melissa | 19. září 2015 v 12:38 | Reagovat

Tentokrát se mu to ale povedlo. Kamila už ho totiž neodstrčila a nechala se Radimem políbit. Byl to její první polibek, na ten se nikdy v životě nezapomíná.
"Páni!" řekla Kamila.
"Páni!" přisvědčil Radim.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama